Vrah rakouského kancléře Dolfusse
Stopy vídeňské tragedie vedly do Vyškova
Osudovým okamžikem častokrát není až chvíle, kdy vyšlehnou plameny, padne první střelná rána či lidská obydlí pohltí první masy vody. "Chléb se láme" většinou dávno předtím, dosti často v duších lidí - jednotlivců či kolektivů. takže náš dnešní příběh začínáme vlastně téměř od konce.Je 25. červenec roku 1934, krátce před polednem. Před chvílí skončila v paláci na Ballhausplatzu ve Vídni, sídle rakouského spolkového kancléře, porada ministrů. Ministr vnitra Emil Fey ostatní členy vlády informoval, že se od ranních hodin šikují v tělocvičně na Siebensterngasse rakouští nacisté, kteří mají v úmyslu zmocnit se násilím vlády nad Rakouskem. Kancléř Dollfuss, který se právě dostavil na zasedání, doporučuje ministrům, ať každý z pánů laskavě zachová klid a vrátí se do svého úřadu.„To nejhorší, co můžeme udělat, meine Herren,“ dodává kancléř, „je zdržovat se teď příliš dlouho pohromadě. Znovu se sejdeme dnes v 16 hodin.“
Krátce předtím převzal od svého kolegy službu muž, který bude později vystupovat coby korunní svědek tragédie, k níž dojde. Jmenuje se Eduard Hedvicek, původně Hedvíček. Je mu šestapadesát let, je to rodák z Kojetína na Moravě, a jeho úřad nese poněkud archaické označení – dveřník. Moderně řečeno něco jako jeden z kancléřových osobních tajemníků, mající zároveň povinnosti tělesné ostrahy. Pět minut po dvanácté vchází Hedvicek do kancléřovy pracovny a spatří Dolfusse v hovoru s ministrem Feyem a státním sekretářem Karwinskim. Náhle se ozývá rachot nákladních aut. Státní tajemník Karwinski se vyklání z okna a vidí náklaďáky s ozbrojenci. Mají sice na sobě cosi jako uniformy, ale nikoli takové, jaké patří regulérní rakouské armádě. Je to jasné! Ze Siebensterngasse proklouzla tato bojůvka pučistů!
Hedvicek rychle odvádí váhajícího kancléře rohovým salónem do Sloupového sálu, odkud se dá točitými schody sestoupit dolů do archivu. Odtamtud pak vede východ na Minoritské náměstí. Než však stačí otevřít dveře ke schodišti, dohání je skupina asi deseti mužů s pistolemi: „Ruce vzhůru!“ Kancléř zvedá ruce, ale míto toho, aby je dal nad hlavu, instinktivně si zakrývá obličej. Tu třesknou dva výstřely z pistole muže, který stojí od kancléře ve vzdálenosti zhruba půl metru. Kancléř Dollfuss se zapotácí, vydá ze sebe jakýsi nesrozumitelný zvuk
a bezvládně se sesune na zem. Muž, jenž vystřelil, přistupuje k otevřenému oknu
a zavírá je.
Dosud vypadalo vše pro nacistické pučisty nadějně, ale od této chvíle se mění jejich akce v čiré břídilství. Z rozhlasu, který obsadili, aby přečetli výzvu
o odstoupení kancléře, byli vytlačeni, a k obsazení telegrafního úřadu vůbec nedošlo, protože se tam ve smluvenou hodinu dostavili pouze dva muži místo plánovaných patnácti! A zatím v budově kancléřství na Ballhausplatzu držela bojůvka vedená Franzem Holzweberem a Otto Planettou několik zajatců, mezi nimiž byl i umírající kancléř, který krátce po čtvrté hodině odpolední skonal. Umíral tváří v tvář svému vrahovi, jehož jméno znělo – Otto Planetta.
Zavražděný kancléř Dolfuss
Zpackaný puč skončil. Posily armády a policie povolané na Bauhausplatz pozatýkaly všechny – včetně Dolfussova vraha. Představme si nyní nejprve oběť
a potom pachatele.
Dr. Engelbert Dolffuss se stal rakouským kancléřem v roce 1932 jakožto představitel pravicové koaliční vlády (sám se hlásil k rakouským křesťanským sociálům). Jeho politika, mající čelit velmi špatné ekonomické situaci a obrovské inflaci, nebyla mezi lidmi populární. Také proto, že Dollfuss rozpustil parlament
a vládl pomocí dekretů. Vysvětloval to mimořádnou situací, kdy je nutné čelit jak krajní pravici (rozumějme rakouským nacistům), tak i levici. Krátce před svou smrtí dokonce NSDAP v Rakousku zakázal. Dollfuss se postupně stával příznivcem takzvaného korporativního státu. Vycházel přitom z myšlenek rakouského filozofa Othmara Spanna a netajil se sympatiemi k Benitovi Mussolinimu, vládnoucímu v sousední Itálii. Mezi lidmi si vysloužil přezdívku Millimetternich, upomínající na známého rakouského konzervativního kancléře
19. století.
Curriculum vitae vraha začneme o zhruba dvě stovky kilometrů severně od Vídně: v moravském okresním městě Vyškově. Dne 31. července 1934 vychází zvláštní vydání zdejšího týdeníku Vyškovské noviny, jehož titulní strana hlásá: „Vrah rakouského kancléře dr. Dollfusse Vyškovákem“. Autor podepsaný šifrou KM (zřejmě redaktor Karel Moučka), rozkrývá nečekanou spojitost mezi vídeňským atentátem a Vyškovem. Vrah Otto Planetta se narodil ve Vyškově. Známý vyškovský muzejník, archeolog, historik a v neposlední řadě i městský kronikář profesor Vojtěch Procházka neváhá a pospíchá nahlédnout do vyškovské matriky. Potvrzeno! Planetta se narodil ve Vyškově 2. srpna 1899!
Otto Planetta
Ve Vyškovkých novinách a posléze i v kronikářském zápisu za rok 1934 je celá okolnost podrobně objasněna. Vídeňský kamnář Tomáš Planetta, původně vlastně správně Planetta Tamás, poněvadž šlo o etnického Maďara, se oženil
s Marií Langovou, dcerou Jakuba a Nepomuceny Langových z Vyškova.
V sedmém měsíci těhotenství pobývala dcera u rodičů ve Vyškově v domě číslo popisné 46 v tehdejší Hrnčířské ulici. Domnívala se, že na návrat domů do Vídně má času dost, leč člověk míní, příroda mění. Předčasný porod způsobil, že jedno
z jejích osmi děti, hoch pokřtěný jako Otto, bude mít navždy v kolonce „narození“ uveden Vyškov. Autor článku ve Vyškovských novinách si na závěr zaironizoval: „Je zajímavé, jak osud zatočí s cestami lidí. Rodina Langových pochází totiž ze Štýrska a její zakladatel přišel do Vyškova jako císařský komoří. Jeho vzdálený potomek se vrací znovu do Rakous, aby zde zastřelil rakouského kancléře.“
Otto Planetta ovšem opustil rodné město ještě na úplném počátku svého života, takže v něm nestačil zanechat jakoukoli výraznější stopu. V sedmnácti letech se rozhodl pro službu v armádě, po první světové válce pokračoval ve vojenské kariéře v uniformě rakouského heimwehru. Je ironií osudu, že během války sloužil u elitního pluku císařských myslivců (Kaiserjäger), kde působil i mladý důstojník jménem… Engelbert Dollfuss.
Ve dvacátých letech začal Planetta sympatizovat s nacismem, což ho přivedlo do řad NSDAP a roku 1929 i do SS. Osudného 25. července 1934 se zúčastnil coby člen bojůvky složené z mužů 89. standarty SS, navazující na původní nelegální organizaci Militärstandarte, osudného přepadu rakouského kancléřství.
Po nepovedeném puči byl 30. července 1934 zahájen ve Vídni tribunál, před nímž stanuli dva velitelé komanda, jež obsadilo kancléřství: Franz Holzweber a vrah Planetta. Je zajímavé, že Planetta měl k dispozici dva obhájce: JUDr. Emanuel Braunegg mu byl přidělen ex offo a JUDr. Erich Führer se rozhodl hájit vraha dobrovolně ze soukromé iniciativy. Korunní svědek dveřník Hedvicek vyvrátil Planettovo tvrzení, že v místnosti, kde došlo k vraždě, bylo šero a že kancléř učinil pohyb, jako by se chtěl na Planettu vrhnout. Planettovi advokáti se dále pokusili postavit obhajobu na teorii náhodné, takzvané dvojité střely, způsobené selháním zbraně, která měla vystřelit dvakrát při jediném stisknutí spouště. To by totiž vysvětlilo, proč bylo na Dolfusse vypáleno hned dvakrát – jednou do podpaždí, podruhé do krku. Expertíza znalců však rázně skoncovala i s tímto pokusem.
Proces trval dva dny. Po poradě soudu vynesl předseda senátu plukovník Franz Kubin rozsudek, jímž se Otto Planetta za zločin vraždy a velezrady a Franz Holzweber za zločin velezrady odsuzují k trestu smrti provazem. Trest byl vykonán tři hodiny po vynesení rozsudku na dvoře Zemského soudu I. ve Vídni. První na řadě byl Holzweber. Když přivedli Planettu, vypadal značně sklesle, takže ani jeho poslední „Heil Hitler!“ neznělo příliš přesvědčivě.
V červenci 1934 dostal nacismus v Rakousku na frak. I ve Vyškově se za čas zapomnělo na rodáka, jímž by se tehdy stejně jako dnes málokdo pyšnil. Ale dějiny se často nepohybují po přímkách, nýbrž po cestách klikatých…
Jak se ukázalo, Rakousko pouze o necelé čtyři roky oddálilo katastrofu. V březnu 1938 do země vpochodovaly Hitlerovy armády a Rakousko se stalo integrální součástí nacistické Třetí říše. A „kacířsky“ dodejme, že většina Rakušanů proti tomu tehdy zrovna dvakrát neprotestovala.
A co ve Vyškově? V době nacistické okupace Čech a Moravy, jež přišla rok po obsazení Rakouska, si nacisté vzpomněli na svého „mučedníka“. Ona část jeho rodné Hrnčířské ulice, která byla počátkem 20. století přejmenována na Na Cihelni a po vzniku Československa potom na Jungmannovu ulici, dostala název Otto-Planetta Gasse. Po válce se opět vrátila k předchozímu pojmenování po českém národním obrozenci, jež jí nepochybně sluší o mnoho více.
Radek Mikulka
(uveřejněno ve Vyškovském deníku 18.5.2009)